Hallstatt

Vždycky jsem se chtěl do týhle malebný vesničky v Rakousku, kousek od hranic podívat. Při mé poslední cestě Rakouskem se mi to konečně povedlo.

Když už jsem byl kousek od ní, tak jsem si logicky musel udělat fotku, která je snad na každým myslitelným i nemyslitelným profilu na instagramu. Je to prostě naprostá povinnost každýho fotografa a pro mě to byla ostuda, tuhle slavnou fotku nemít.

O Hallstattu jsem toho věděl hodně a navíc jsem nepotřeboval ani žádnou mapu, protože dojít na fotopoint bylo snadný. Stačilo jen jít s davem fotochtivých kolegů. Každej, kdo měl v ruce stativ, šel právě na to stejný místo.

Dorazil jsem k frontě a čekal, až na mě přijde řada v prní linii a já si rozložim svůj stativ. V ulici, na které se slavný insta-foto point nachází, je to hlava na hlavě. Stojíte na jedné noze, která ještě není ani vaše. Ale stojí to za to, protože najednou je řada na vás.

V tom návalu emocí a stresu jsem nevěděl co dřív a byl jsem tak nervózní, že jsem ani neuměl, jak nastavit foťák. To moje milovaná žena zůstala totálně nad věcí. Na tomto posvátném instagramovém místě všech fotografů řekla, odsuť se mi to nelíbí, tady si to fotit nebudu a zasunula si svůj polaroid zpátky do báglu. Toto chování nepochopilo víc lidí, ale je to holka šikovná, začala chodit po vesnici a hledat si lepší úhel. Já chodil poslušně s ní a zprvu hledal restauraci, kde by byl volný stůl, ale po čase mě začal jeji nápad bavit a hledali jsme místo společně. A našli jsme, byl to kouzelný výhled kousek nad místním hřbitovem. Fotku, ale bohužel neukážu, jelikož to byl její nápad a měla na to něco jako copyright. Takže mi zakázala vyfotit si výhled na Hallstatt z tohoto místa, abych ho nezkomercializoval.

Traveler tip pro pokročilé: cestuje sami!!!

 Vytáhla si svůj polaroid, fotku vlepila do svýho cestovatelskýho deníčku a šlo se dál. Ano tento analogový hráč v digitálním světě má ještě papírovej deníček v báglu a píše si do něj tužkou. A fotky z polaroidu nijak neupravuje a rovnou je tam nalepí.

Tento deníček má předemnou zamčený na zámek. A při zamikání na mně křikne "a zkus mi to uštípnout a jsi o hladu!" ideální manželstní je prostě základ.

Po jejím nafocení zjišťujeme, že nám končí parkovací doba a máme pět minut na to, dostat se k autu, vyjet z podzemních garáží k závoře a zaplatit dřív, než bude započtena další hodina. Začína závod s časem, který by jsme možná jako aktivní sportovci zvládli, ale cestou byla překážka.

Místní bufet, kde dělali hamburgery. Takovou typickou gastronomii pro tuto kouzelnou až pohádkovou oblast jsme nemohli opomenout a nechali jsme parkovací dobu s klidným srdcem propadnout.

Ten hamburger za to prostě stál! A bylo nám jasný, že na tomhle místě nejsme naposled. Na ten hambáč si určitě ještě brzy zajedeme znova.