Lago di Garda

Odpadla mi v sezoně jedna svatba a tak jsem se vydal na výlet k Itaskýmu jezeru Lago di Garda a jelikož mi nefunguvalo v autu rádio, rozhodl jsem se, přibalit si na cestu ještě jeden pár, ve kterým shodou okolností a úplnou náhodou dominuje rocker.

 Naivně jsem myslel, že tím je vyřešen problém z audiosystémem, ale to jsem se spálil. Frontman rockové kapely se celou cestu rozhodl spát. Dělala to vlastně celá posádka, jen já zodpovědný řidič s nima spát nemohl. Takže to byla taková tichá cesta a já si klasicky mohl pohrávat pouze se svýma myšlenkama.

Ubytování jsem našel takový, aby u něj bylo parkoviště, protože jsem dostal spoustu rad, že v historickém městečku Malcesine, to neni s parkováním zrovna ideální.

U penzionu jsem měl radost, protože to byl jeden z mála, který měl své parkoviště, sice jen pro dvě auta, ale místo tam bylo. Krásně jsem zaparkoval vedle sousedního multivanu a ještě jsem si zanadával, že tam musí s náma zrovna parkovat tak velký auto a bude se nám hůř vyrážet na menší výlety. 

Když jsem zašel s rezervačním dokladem na místní recepci / kavárnu / půjčovnu kol, skůtrů / cestovní kancelář / autoservis, koukal se na mě personál nějak divně. Myslel jsem si, že rezervace asi nebyla dobře udělaná, ale naopak. S rezervací problém nebyl, ale místní recepční / barista / automechanik / číšník / kuchař mi šel ukázat, že parkuju jako idiot. Parkoviště neni vyhrazeno jen pro naše auto a vedle stojící multivan, ale i pro další čtyři auta hostů. Pochopil jsem, že tedy musíme vyndat věci z auta a následně auto na parkovací místo zatlačit. Poté ho stejným způsobem i vytlačit ven. Tím jsme zamítli všechny možný výlety autem po okolí a rozhodlo se, že budeme celou dobu trávit na jednom místě.

Traveler typ pro začáteníky: Nikdy nevěřte tomu, co vám slibuje booking.com

Severoitalské historické městečko Malcesine, nám to ale vše vynahradilo. Bylo historické, takže vše s vysokohistorickou přirážkou. Ale se spoustou romantických uliček, restaurací a vynikající zmrzliny. U místní zmrzlinářky, bych si klidně udělal předplatné, protože něco tak dobrýho jsem nikdy neměl. Zmrzlina byla každý den jiná a já ochutnával i tak extravagantní příchutě jako byla šmoulí zmrzlina. I ta byla naprosto jedinečná a paní do ní snad musela po večerech rozemlít nějakýho šmoulu, protože ta chuť nejde ani popsat.

Pizzu jsem si dal v jedné restauraci La Picha, která byla kousek od našeho ubytování. Netuším, jestli jsem název četl správně, ale pizza byla černá na uhel. Ostatně jako v každý pizzerii s vysokohistorickou přirážkou. Tento jev, jsem si po celou dobu tohoto pobytu nedokázal nijak vysvětlit.

Ale toto zklamání z gastronomie mi zlepšilo místní slavné jezero Lago di Garda, k mému překvapení nebylo zas tak studené a dalo se v něm koupat. Nebo se to spíš dalo minutu vydržet. Pár lidí mi před cestou říkalo, že to je osvěžující. Asi si slovo "osvěžující" vysvětlujeme každý jinak, někdo jako něco příjemnýho, a jiný zase jako zástavu srdce. V každým případě jsem zjistil, že se dá pár vteřin fungovat i když je srdce v šoku a na chvilku vysadí.

Den před odjezdem jsem se rozhodl vyrazit na místní horu, kam nám pod penzionem vyrážela lanovka. Pozoroval jsem z balkonu nekonečný fronty a jako zkušenej traveler chytře vypozoroval, kdy je tento lidský had nejkratší. Bylo to v devět ráno.

Tak jsem hned po snídani vyrazil koupit lístky. Plán byl, nahoru lanovkou a dolu pěsky. Cena za lanovku mi plán změnila. Rozdíl mezi jednosměrnou a zpáteční byl 5euro a v ceně zpáteční i párek v rohlíku přímo nahoře.

Jako malý šetřílek jsem vzal lístek zpáteční.

Lanovka byla supermoderní a po celou dobu se otáčela kolem své osy. Byl to zážitek a po prvním otočením jsem pochopil, proč tam jsou rozvěšené pytlíky.

Při vystoupení z lanovky jsem  chtěl všem dokázat, že já pytlík nepotřeboval s začal se jako první a asi i jedinej zajímat o místo, kde mi na základě lístku bude vydán onen párek v rohlíku. K mému zděšení byla tato restaurace až do odvolání uzavřena a byl jsem odkázan k jiné, kde mi ale místní Ital nechtěl vzít lístek na lanovku a za párek v rohlíku chtěl €10. Nezajímal ho ani směnný obchod za zpáteční lístek na lanovku, protože mi ukázal na svoje auto zaparkovaný na parkovišti. Vyhrál. A já mu musel za předraženej hotdog, kterej jsem zbaštil během našeho smlouvání zaplatit.

Znamenalo to pro mně jediný... cestou zpět, lanovkou, jsem potřeboval pytlík taky.